V praxi se stále častěji používají dvourozměrné (2D) kódy. Jejich největší předností je výrazně větší obsah informace uložené v kódu. Informace jsou uloženy jak v horizontálním směru (stejně jako klasické čárové kódy), tak i ve vertikálním směru. Jednorozměrné kódy pracují s krátkým řetězcem čísel, např. do běţného kódu EAN-13 je zakódováno 13 čísel. V takto krátkém řetězci je prostor pouze na kontrolní číslici, která potvrdí správnost celého kódu. Dvourozměrné kódy kromě této funkce nabízí také možnost do jisté míry opravit poškozený kód. K obnovení původních dat ze symbolu se využívají nadbytečná (redundantní) data, která byla připojena Reed-Solomonovou metodou korekce chyb při procesu tvorby symbolu.
Větší množství dat, které je neseno kódem, dovoluje změnit dosavadní postupy, kdy v čárovém kódu je obsaženo jen identifikační číslo položky jako klíč k položce v databázi. Při použití dvourozměrného kódu mohou být všechny potřebné údaje uloženy přímo v kódovém obrazci a komunikace s databází není nutná. Poprvé se tento přístup uplatnil v medicíně (např. v krevních bankách). Dále v automobilovém, leteckém a elektro- technickém průmyslu, kde je požadováno uložit maximum informací na minimální ploše. Později jejich výhod začaly využívat i aplikace neomezené minimálním prostorem.
Generátory kódů online: